10.06.18

...A TAK JSEM SI UŠILA SUKNI


Učení na státnice hýbalo mými nervy... Každý den jsem se učila prakticky od rána do večera. A pořád dokola. Po několika týdnech, kdy jsem měla pocit, že mi hlava snad vybouchne, jsem nutně potřebovala vydechnout. A tak jsem se sebrala, odjela do oblíbené pražské galanterie a sehnala si látku na sukni. Po sukni v midi délce jsem toužila už dlouho. V obchodech jich je sice velké množství, ale já zatoužila po vlastní. Oprášila jsem tedy Huberta a s nadšením se vrhla na šití. Při šití jsem se neustále strachovala, aby se mi tento odpočinek u státnic nevymstil. Ale díky bohu, nestalo se a já mohu slavit, že jsem to i přesto zvládla!

06.06.18

KOSMETICKÁ ZLATÍČKA KVĚTNA


Letošní květen byl pro mě jedním z nejhorších měsíců v celém životě, neboť jsem prakticky nedělala nic jiného, než se učila na státnice. Celý měsíc jsem melancholicky vzpomínala na maturitu a shledávala ji v podstatě něčím primitivním oproti státnicím na vysoké škole. Pfff. Ale díky bohu je to konečně za mnou a já si po tom měsíci dřiny můžu oddechnout. Přemýšlím, čemu se věnovat dřív. Chuti ke čtení mám přímo na rozdávání, takže jsem si tu vytvořila kupičku knížek, které bych si chtěla co nejdřív přečíst. Mezi nimi je velmi zajímavá publikace Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky, která představuje 100 příběhů mimořádných žen minulosti i současnosti. Nemůžu se dočkat, až se do ní začtu. Pokud by vás tato tematika zajímala, určitě mrkejte na můj Instagram, kde se o útržky z knížky budu jistojistě dělit. Dál se nemůžu dočkat, až zase v klidu zasednu k Hubertovi a něco ušiju. Už jste viděli na Instagramu ten můj nejnovější DIY kousek v podobě midi pruhované sukně? Ta vznikla jednoho dne během učení. Měla jsem všeho už po krk, a tak jsem zkrátka potřebovala na chvíli vypnout a věnovat se něčemu jinému. Můžete si ji prohlédnout TADY. Určitě se brzy objeví i na blogu. Ale vraťme se k dnešnímu článku a k nejoblíbenější kosmetice měsíce.

22.05.18

SEZNAMTE SE S BARBAROU ANEB #SAZIMTEDYJSEM


Občas se cítím sama. Jako kdokoli jiný. Je zvláštní, že se tak cítíme, i přestože máme kolem sebe úžasné lidi, kteří dokáží naslouchat, pomoci, rozveselit a rozptýlit. Ale je to tak. Asi je to nějaký zákon přírody či co. Třeba se musíme cítit osaměle, abychom si uvědomili, že vše, co máme, je skvělé a my bychom to kdykoli mohli ztratit a mít se zpropadeně blbě. No, dobře, v mém případě to není tak dramatické. Jen jsem nechala popustit uzdu menšímu filozofování nad naším bytím. Ale je pravda, že se občas cítím osamoceně. Je tomu tak od doby, co bydlím v Praze. Víkendy tu trávím sama a někdy mě to dohání k šílenství, jindy jsem za to vděčná. Jsem introvert a společnost k životu tak úplně nepotřebuju, ale i přesto jsou chvíle, kdy společnost vítám s otevřenou náručí. Při těch osamělých stavech jsem si tolikrát pokládala otázku, proč v bytě nemám něco živého, abych se tu necítila tak sama. A jeden den jsem si na ni odpověděla.

14.05.18

ČERNOBÍLÉ POHODLÍ


Zahodit stud a obavy není vždy jednoduché. Ať už jde o cokoli. V mém konkrétním případě je řeč o obavách nosit něco pro mě doposud netypického. S každým novým kouskem, který je pro mě poněkud odvážnější (ne ve smyslu vyzývavý) nebo zkrátka nezvyklý, mívám obavy při prvním kontaktu s lidmi. Lidé soudí a bohužel jsou mnohdy až hrubí, aby co nejvýstižněji projevili svoje nesympatie (nejen) s daným oděvem. Ale proč proboha? Jeden takový pro mě nevšední kousek jsem si koupila před pár dny. Úzké kalhoty jsem už téměř vyházela ze skříně a aktuálně k nim mám doslova odpor. Takže jsem do skříně přivítala tyto černobílé kalhoty, ve kterých je vážně božsky.