A TAK BYDLÍM A POZNÁVÁM...

Jezdím do Prahy se stále větším nadšením. A při odjezdu se už už těším na další příjezd. Prozatím jsou pobyty v Praze v rozmezí dvou až tří dnů a stále jezdím domů k nám na vesnici a velké město nechávám za sebou. Ale těším se, až nastane změna! Dnes bych se s vámi ráda podělila o několik postřehů ohledně změn mé osobnosti, které způsobila právě Praha, a o několika pražských místech a pocitech, jež ve mně tato místa vyvolala.

MAXI

Dlouhé šaty jsem dlouho zavrhovala a nedokázala jim přijít na chuť. Letos se ve mně cosi zlomilo a hlavním středem mého zájmu se staly právě maxi šaty. Při výběru šatů dbám na materiál, z něhož jsou vyrobeny. Příjemné letní materiály jsou do veder ideální, takže nejradši sahám po šifonu a dalších provzdušněných látkách, v nichž se neupeču. A právě proto mě zaujaly šifonové šaty, které můžete vidět v dnešním článku. Se spojením drobné krajky s knoflíčkovým řešením, připomínajícím košili, sympatizuji na plné čáře. A o materiálu ani nemluvě. Tak lehounké a příjemné šatičky se nosí krásně. A nízká cena šatů byla ještě sympatičtější! Oblékla jsem je v den ťapání po Praze, kdy jsem si přála zvládnout teplé počasí a chůzi v pohodlí. Náměstí Míru bylo jednou větší zastávkou, kterou nikdy nedokážu jen projít a nepokochat se.

ZE STARÉ KOŠILE OFF SHOULDER TOP SE SUKÝNKOU

Zdá se, že jsem si našla zálibu, které se jen tak nevzdám. Šití mě opravdu naplňuje, uklidňuje a baví. Jsem člověk s potřebami tvořit. Nechci přímo tvrdit, že jsem kreativní, ale jistou touhu po kreativnosti v sobě mám, a tak jsem ráda, pokud své nápady můžu vkládat právě do své tvorby v podobě šití. Několik nově ušitých kousků jste už mohli vidět jak na blogu v rubrice ŠIJU S HUBERTEM, tak (a tam především) na mém instagramovém profilu. Ušila jsem toho daleko víc, ale vůbec nestíhám to vše vkládat na blog. Takže pokud vás tato tematika zajímá a jste na mé výtvory aspoň trochu zvědaví, buďte trpěliví, snažím se vše dohnat a postupně zveřejnit všechny kousky. Kromě samotného šití nových věcí jsem se vrhla i na přešívání starých věcí. Začala jsem navštěvovat sekáče, kde hledám kousky, které si zaslouží odtamtud zachránit, vylepšit, aby opět mohly do ulic.

ČERVENÁ SE LINE ZÁŘE

Je zajímavé, co si člověk z dětství nese po celý život. Někdy jsou to maličkosti, jindy podstatně důležitější záležitosti. Už od dětství nás rodiče učí, jak se (ne)chovat, co (ne)dělat, vytvářejí naše vzpomínky a předávají nám moudra nejrůznějších charakterů. Jedna z mých vzpomínek z dětství se mnou stále vyrůstá. Je poněkud vtipná, řekla bych. Určitě všichni znáte pohádku Princ a Večernice. Kdo by ji neznal. Scéna, kdy se princ Velen plahočí jako chudý pocestný a jako správný člověk pomáhá slabšímu, se mi vryla do paměti. V této části pohádky princ nabízí slabšímu kousek sýra. A to je přesně ten moment. Vždy při sledování této scény dostanu chuť na sýr. Vážně vždy. Od prvního zhlédnutí Prince a Večernice. Nesu si to s sebou od dětství a zdá se, že se to nikdy nezmění. To samé platí u pohádky Honza málem králem, kdy Honza vaří sekyrkovou polévku. Přestože vaří sekyrkovou, já vždy cítím vůni babiččiny bramboračky. Je to vážné úsměvné. Ale zdá se mi to tak nostalgicky krásné. A díky těmto pocitům k pohádkám sedám stále ráda. Ale aby nebyla řeč jen o pohádkách, které ve mně evokují pocit hladu, vytáhnu ještě jednu vzpomínku z dětství, jež mě stále doprovází. Souvisí s červenou barvou. Nikdy nedokážu červenou barvu lehce přecházet. U jiné barvy takové pocity nemám a zkrátka je vnímám jen tak, že se mi líbí, nebo ne. Ale u červené tomu je jinak. Když jsem byla malá a mamka mi ještě asistovala při večerním mytí, občas mi zpívala táborovou písničku. Zpívala mi ji pořád dokola a já ji po nějaké době sama začala zpívat. Naše duety při koupání zněly koupelnou opravdu často. A právě s touto písničkou mám červenou barvu spojenou. Jakmile někdo vysloví "červená", nebo jakmile tuto barvičku vidím, hned si písničku začnu pobrukovat. Takže není divu, že jsem si ji s úsměvem na tváři pobrukovala i při koupi této vzdušné halenky.