Občas se cítím sama. Jako kdokoli jiný. Je zvláštní, že se tak cítíme, i přestože máme kolem sebe úžasné lidi, kteří dokáží naslouchat, pomoci, rozveselit a rozptýlit. Ale je to tak. Asi je to nějaký zákon přírody či co. Třeba se musíme cítit osaměle, abychom si uvědomili, že vše, co máme, je skvělé a my bychom to kdykoli mohli ztratit a mít se zpropadeně blbě. No, dobře, v mém případě to není tak dramatické. Jen jsem nechala popustit uzdu menšímu filozofování nad naším bytím. Ale je pravda, že se občas cítím osamoceně. Je tomu tak od doby, co bydlím v Praze. Víkendy tu trávím sama a někdy mě to dohání k šílenství, jindy jsem za to vděčná. Jsem introvert a společnost k životu tak úplně nepotřebuju, ale i přesto jsou chvíle, kdy společnost vítám s otevřenou náručí. Při těch osamělých stavech jsem si tolikrát pokládala otázku, proč v bytě nemám něco živého, abych se tu necítila tak sama. A jeden den jsem si na ni odpověděla.
